Ploučnice, kapitola třetí, meandry.

Na soutoku Ploužnického potoka a Ploučnice začínají meandry [1], jedna z nejkrásnějších etap toku řeky. Nevím, jestli jsou sjízdné už odsud, koryto je prakticky až po Boreček, což je jedna ze satelitních obcí spadajících pod obec Ralsko, zarostlé náletovými dřevinami a křovisky, i když jakési stanoviště vodáků zde je, tak s nějakým větším vynaloženým úsilím asi ano. Hlavní stanoviště, odkud se splavují meandry Ploučnice je ovšem až na Borečku. Tady to spíš, než na začátek krásných meandrů vypadá na smetiště a jeden žasne, co všechno voda z města přinese. Sotva se řeka zbaví regulace, musí se tady ještě očistit od zbytků civilizace.
Toto místo se nachází těsně za Mimoní, za ukončenou regulací, avšak po pravé straně řeky (ve směru toku), kde jsou mokřady se sem nedostanete a pokud by jste chtěli vidět, kde meandry Ploučnice opravdu začínají, a překousnete velmi nepohodlnou cestu vším možným, pak jedině přes blízkou část obce Ralska, přes Ploužnici.

Koryto řeky je mezi Ploužnicí a Borečkem pokryto popadanými stromy, a na případné proplutí příliš místa nezbývá. V těchto místech už řeka meandruje o sto šest a vytváří i mrtvá ramena, tzv. meandrová jezera. Dostat se k nim jde, dokonce i nějaké fotky se povedly, ale přístup je jen po mokřadní louce a člověk opravdu musí dávat pozor, kam šlápne. Trocha námahy za to však stojí. Z meandrových jezer vyzařuje cosi magicky krásného, nespoutaného, hlubokého… To, co je v těchto místech cítit, je obrovská úcta a pokora, tady jako by řeka chtěla říci „teď to jsem doopravdy já.“ Kousek za Borečkem už začínají meandry, které vodáci běžně sjíždějí a řeka na svém toku od Borečku po Brennou ukazuje to nejlepší, doslova září krásou.

Po pár metrech za silničním mostem, přes který vede silnice z Mimoně na Doksy začíná obrovská mokřadní louka, na které Ploučnice volně meandruje prakticky skoro až k Brennskému mlýnu. Toto území je velice špatně přístupné, je zde mnoho mokřadů, bažin a slepých ramen, takže dostat se po louce až k řece je prakticky, až do obce Hradčany, kterou řeka těsně míjí a kudy vede žlutá turistická značka přes jedinou dřevěnou lávku v této oblasti, nemožné. A tak jedno sobotní ráno 29 května 2010 začínám u obce Hradčany kde je k řece pohodlný přístup a stejně jako nový den, vynořuje se Ploučnice z luk a prvních zátočin a pomalu pokračuje do dalších ostrých záhybů, lemovaných vodáckými stanovišti a různými tábory, či tábořišti, kdy kdosi na břehu řeky třeba jen přespal a pokračoval dál ve svém putování, stejně jako Ploučnice, která je v těchto místech již docela slušnou řekou. Dostala zde sice další přítok v podobě Hradčanského potoka, ale ten velikost řeky vůbec neovlivní, je to spíš jen strouha, přepad z Hradčanského rybníka. Mimochodem – Hradčany, resp. Ralsko – Hradčany, abych byl přesný, jsou známým turistickým a cyklistickým rájem, je zde vybudováno na několik cyklistických stezek a turistických okruhů, v obci je možnost občerstvení a lesní ZOO U Billa, útulek pro handicapovanou lesní zvěř, je tu nádherná soustava Hradčanských stěn a v neposlední řadě bývalé vojenské letiště se spoustou různých aktivit. Toto místo by se mělo alespoň jednou objevit ve Vašem turistickém kalendáři. Věřte, že neprohloupíte. Konec konců – ani k meandrům Ploučnice odsud není daleko a sami se můžete na vlastí oči přesvědčit, jakou krásu řeka dovede vytvořit. Jen doporučuji nevydávat se na místa, která nejsou běžně přístupná.

Meandry jsou krásné, ale mokřadní louka zrádná a mohli byste si v lepším případě hezky nabrat do tenisek. Na louce blíže k Hradčanům se sice chovají koně, takže tráva je částečně spasená a tam se chodit dá, ale je to soukromý pozemek, takže bez souhlasu majitele nedoporučuji. Nicméně pokud si cestičku k řece najdete, stojí to za to. Řeka zde tvoří zátočiny více jak o 180º a prakticky se i chvíli „vrací“, takže to budí dojem, jako by tekla do kopce. Je to až fantastický pohled. A když se otočíte k řece bokem směrem po jejím toku, můžete spatřit Tvarožník – homolovitý skalní pískovcový suk, největší z Hradčanských stěn, který tyto stěny zároveň ve směru na Veselí a Brennou uzavírá. A tímto směrem, na Veselí a Brennou se ubírá i Ploučnice.

Opustíme tedy mokřadní louku a po polní cestě podél řeky se vydáme k novému místu, kde bude možné podívat se na další hezká zákoutí. Moc příležitostí není, všude jen hustý porost a nejlepší by bylo podívat se na řeku alespoň trochu ze shora. Nakonec pomohl, jak to jen nazvat, miniposed (?) na jednom z krajních stromů, očividně existující již celá léta... Upřímně, nic moc. Tady se Ploučnice již jen mírně klikatí a pomalu se blíží k osadě Veselí. Pár domků u silnice, patřících pod město Zákupy stejně jako Brenná, která se rozkládá na nedalekém Brennském vrchu a pod vrchem u řeky kdysi stál Brennský mlýn až do r. 1930 Ploučnicí poháněný. Mlýn se už na svůj původní účel nepoužívá, je v rekonstrukci pro soukromé bydlení. Na řece zbyl jen nepoužívaný náhon a průtoková komora u stavidla, které již dávno vzalo za své a řeka zde už jen volně protéká mezi zrezivělými zbytky rámů a mechem pokrytými pískovci ze starého náhonu. Trocha nostalgie, která tady může na člověka dýchnout donutí na chvíli se zastavit a zamyslet se nad historií utíkající v toku řeky. Ta se odtud ubírá dále na Heřmánky, Žíznikov, nedaleko odtud se do Ploučnice vlévá Svitávka, což je další významnější přítok a v meandrování pokračuje prakticky až do České Lípy, i když to už nejsou tak volné meandry, jako byly na mokřadní louce mezi Mimoní a Brennou, pořád ještě protéká krásným prostředím a nádhernou přírodou.

A o tom si přečteme ve čtvrtém dílu našeho putování po řece Ploučnici, ve kterém se dostaneme až před Českou Lípu. Kapitola 4 Mezi Brennou a Českou Lípou

Fotogalerie třetí kapitoly

 

[1] Meandry Ploučnice byly v úseku mezi Mimoní, od soutoku Ploužnického potoka s Ploučnicí a Borečkem,

dnes Ralsko – Boreček, vyhlášeny přírodní památkou. Ev. č. 5941 s platností od 15. července 2014.