Kapitola 7 z Benešova nad Ploučnicí do Labe

Benešov nad Ploučnicí, malé městečko na okraji Českého středohoří, které jak již název napovídá, přivítá naší starou známou řeku Ploučnici přítokem od Františkova nad Ploučnicí, aby jí hned zaměstnalo v první fabrice na začátku města, v bývalém Benaru 01. Zde dodnes funguje malá vodní elektrárna MVE Benar 01. Pár metrů za Benarem 01 je další bývalý Benar, tentokrát Benar 03, taktéž s malou vodní elektrárnou MVE Benar 03. Benar 03 byl první fabrikou postavenou Franzem Mattauschem a kromě přádelny zde postupem času byla i sklárna. Ale pojďme dál, vítá nás Benešov nad Ploučnicí.

 Za oběma Benary (01 a 03) je dnes už rozbořený jez, kdysi největší na Ploučnici. Tento jez přehrazoval řeku, aby zadržel vodu pro bývalou městskou vodní elektrárnu, která v Benešově nad Ploučnicí fungovala zhruba do roku 1950, a zároveň bylo toto místo využíváno jako městské koupaliště. Dnes už bychom na tomto místě nenašli vůbec nic, jen koryto téměř zcela zarostlé náletovými dřevinami. Zbytky benešovské městské elektrárny i s torzem náhonu, jsou vidět na protějším břehu, stejně jako rozvalené zbytky jezu v korytě řeky.

 Samotným Benešovem nad Ploučnicí řeka plyne v širokém korytu, pod dvojmostím železničního a silničního mostu, spojujícího centrum města s obchvatovou silnicí, vedoucí z České Lípy do Děčína. Kousek za mosty zásobí energií další fabriku, bývalý Interkov. Dnes už sice není energie z vody hlavním zdrojem, ale nový náhon napovídá, že nějaká turbína zde jistě v provozu bude. Následuje další silniční most a pak pokračuje po okraji města a dalších fabrik, které jí využívaly, nebo ještě využívají. Jako např. bývalá přádelna Josefa Pietschmanna těsně za Benešovem nad Ploučnicí před Malou Velení, kde býval i další z Benarů, tady to byl Benar 05. Jedna z mála fabrik, která funguje, byť s jinou výrobou, dodnes. Místo má místní původní název Josefovo údolí (Josefsthal), podle zakladatele původní přádelny.

Styl toku se opět trochu změní na spíše mělčí řeku, ale o to širší, proplétající se mezi vyčnívajícími kameny a Ploučnice se pomalu blíží k Malé Veleni – Jedlce, kde na ní čeká další fabrika, bývalá přádelna Johanna Münzbergera, kterou po hospodářské krizi, v roce 1938 koupila firma Assmann & Weikert z Horní Police, jak jsme si o tom napsali v šestém díle našeho putování po Ploučnici. Místo, kde byla tato fabrika postavena se nazývá Elizabetino, někdy se tomuto místu říká Eliščino, údolí (Elisenthal).

 

Určitě nikomu neuteklo pojmenovávání různých koutů údolí Ploučnice, počínaje Františkovem nad Ploučnicí a těsně před Děčínem konče: Franzenthal, Therezienthal, Friedrichsthal, Josefsthal, Elisenthal… Všechny tyto názvy mají svůj historický původ, který souvisí s obrovským průmyslovým rozmachem na přelomu 19 a 20 století a vytvoření velké Benešovsko – Děčínské průmyslové aglomerace podél řeky Ploučnice. O tom, jak se to tady všechno semlelo, si také napíšeme, ale zatím si povídání, jak chudý truhlář ke štěstí přišel necháme na později.

Mělká široká řeka, skákající po kamenech už vydrží téměř až do Děčína, malé peřeje přeruší jen jezy, zadržující vodu pro náhony vodních elektráren v okolí, které jsou v Soutěskách a v Březinách. MVE Soutěsky je derivační vodní elektrárna, postavená speciálně pro jednu Benešovskou fabriku, ale k tomu se dostaneme. Březiny, to už je předměstí města Děčína. Tento úsek toku řeky Ploučnice opět patří k těm nejkrásnějším, a i když zde řeka nevytváří žádné meandry a její tok už je prakticky klidný, až na pár malých peřejí, o to krásnější je nádherné okolí, kdy krásné vrcholky kopců Českého středohoří lemují údolí řeky.

Z Březin už zbývá poslední kilometr, ale ani ten nebude mít Ploučnice zadarmo. Řeka je v Děčíně, u železniční stanice Děčín – Východ rozdělena na hlavní tok a na další obslužný kanál, který zásobuje vodou a energií místní městské fabriky. Vzpomeňme například přívodní kanály v Mimoni, propojovací kanály v České Lípě, a i v Benešově nad Ploučnicí, kterým jsme před malou chvílí prošli, to nebylo jinačí. Děčínský obslužný kanál zásoboval (a dost možná, že dodnes ještě zásobuje) děčínské fabriky a naplňuje Zámecký rybník pod děčínským zámkem, který zároveň sloužil, jako retenční nádrž pro děčínskou městskou elektrárnu, jejíž budova stojí dodnes. Zámecký rybník je již však tak blízko Labe, že se obslužný kanál již do mateřského koryta nevrátí a pod děčínským zámkem se u řetězového mostu, jako druhý soutok vlévá do Labe.

Ploučnice, která zůstala v mateřském korytě propluje městem, kolem plaveckého bazénu a pak už jí čekají poslední dva mosty. Ten úplně poslední je Staroměstský most z roku 1514, spojující kdysi Děčín s Labským brodem. A pak už jen poslední metry a vody Ploučnice se potkávají s vodami Labe...

 

 

A tak pod Děčínským zámkem končí pouť řeky, kterou jsem měl možnost v celé její kráse poznat až nyní. Od pramene, přes nepřístupné slatiny a mokřady, přes městské zástavby, rekreační a průmyslové oblasti až po poslední mělký kamenitý brod, ukončující její pouť a kde splývá s vodami Labe.

A stejně jsi naše...

Fotogalerie 7. kapitoly