Svoboda slova a propaganda

Nad jednou z nejzákladnějších svobod, kterou demokracie nabízí, tedy nad svobodou slova, resp. svobodou projevu, se v poslední době zvedla velká vlna debaty poté, co byly v ČR zablokovány některé informační kanály. Takové omezení šíření informací by mělo vadit celé demokratické společnosti, ale není tomu tak. Část české společnosti se odvolává na Listinu základních práv a svobod, část české společnosti je naopak přesvědčena, že to byl krok správným směrem, ale i ta se může odvolat na Listinu základních práv a svobod. Jak je to možné? A proč si část společnosti myslí, že to byl krok správným směrem?

Listina základních práv a svobod,
jako součást ústavního pořádku ČR od 16. 12. 1992 s platností od 1. 1. 1993,
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

Nejdříve bychom si měli říct, co vlastně Listina základních práv a svobod obsahuje:

  1. Hlava první - Obecná ustanovení
  2. Hlava druhá - Lidská práva a základní svobody
    1. Oddíl první - Základní lidská práva a svobody
    2. Oddíl druhý - Politická práva
  3. Hlava třetí - Práva národnostních a etnických menšin
  4. Hlava čtvrtá - Hospodářská, sociální a kulturní práva
  5. Hlava pátá - Právo na soudní a jinou právní ochranu
  6. Hlava šestá - Ustanovení společná

Pokud se tedy chceme bavit o svobodě slova, pak její definici nalezneme v hlavě druhé – Lidská práva a základní svobody, oddíl druhý – Politická práva, článek 17, odstavce 1–5:

Celé znění těchto odstavců:

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Z toho, co je v těchto odstavcích napsáno, lze poměrně jednoduše odvodit, na co se odvolává jedna část společnosti, které zablokování určitých informačních kanálů vadí, což jsou odstavce (1) a (3):

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny
(3) Cenzura je nepřípustná

A také lze jednoduše odvodit, na co se odvolává druhá část společnosti, které zablokování určitých informačních kanálů nevadí, což je odstavec (4):

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Potíž je tedy v tom, že první skupina společnosti v zablokování určitých informačních kanálů vidí jen omezení svobody projevu a zavedení cenzury, ohrožení bezpečnosti státu v těchto zablokovaných informačních kanálech nevidí. Zatímco druhá skupina společnosti v zablokovaných informačních kanálech ohrožení bezpečnosti státu vidí, a proto s jejich zablokováním nemá problém, a naopak toto opatření vnímá jako krok správným směrem.

Jablkem sváru, resp. důvodem k zablokování určitých informačních kanálů v kauze svoboda slova se tedy stává bezpečnost státu. Bezpečnost státu je hodně široký pojem ale v tomto kontextu se lze zaměřit na svobodu slova / projevu ve vztahu k bezpečnosti státu. Co tedy lze považovat za svobodu slova a co už je cílená propaganda, která se snaží nějakým způsobem bezpečnost státu ohrozit? A lze to jednoznačně rozlišit?

Bezpečnost státu versus svoboda slova

Teď, když už víme, jakým způsobem je v Listině základních práv a svobod definována svoboda projevu, můžeme se na tomto základě pokusit definovat, co už není svoboda slova, respektive přesněji řečeno, kdy už je svoboda slova / projevu zneužívána k něčemu, co má za cíl například rozdělit společnost ve vnímání její bezpečnosti, nebo zpochybnit ukotvení společnosti, či zde lépe řečeno státu na mezinárodní scéně.

Pro přesnou definici nemusíme chodit vůbec nikam, protože přesná definice neexistuje. Nicméně pokud se zaměříme na tyto dva zmíněné aspekty, tj. společenské vnímání bezpečnosti, či jejího ukotvení na mezinárodní scéně, musíme se vrátit zhruba 15 let zpět do doby, kdy u nás začaly ve větším měřítku působit právě ony dnes zablokované informační kanály. A s pohledem 15 let zpátky už je možné něco vyhodnotit, v těchto případech lze vysledovat hlavní vzorec, který se (krom dalšího) neustále opakuje: Evropská Unie, NATO, neutralita. Tato „trojčlenka“ zaměřená proti EU, proti NATO, a na podporu nějaké formy neutrality ČR už se dá definovat jako dlouhodobá kampaň proti bezpečnostním zájmům ČR.

Jistě, svoboda slova přece znamená, že si můžeme říkat, psát a vyhledávat co chceme a jak chceme. A můžeme mít názor jaký chceme mít. Ano, to je pravda a s tím určitě nemá nikdo problém. Co člověk, to názor a je to v naprostém pořádku. Ale projevit svůj názor, nebo dlouhodobě podrývat základy, na kterých společnost stojí za pomoci polopravd, nebo vyložených lží, jinými slovy za pomoci dezinformací, to už je rozdíl. Tenký, ale je.

Dlouhodobá kampaň čili jinými slovy propaganda totiž nepracuje s čistými fakty, na které si následně lidé ve společnosti formují své názory. Propaganda pracuje tak, že v lepším případě použije čistá fakta, která proloží nepravdivými informacemi, které ale zapadají do celkového kontextu sdělení. A vznikne polopravda čili dezinformace. V horším případě ta původní čistá fakta úplně otočí, tato úplně otočená fakta zasadí do svého konceptu a vznikne čistá lež, která do obsahu sdělení perfektně zapadá. V nejhorším případě si svůj „pravdivý“ materiál vyrobí sama a prezentuje jej tak, jak potřebuje.

Propaganda nemá za cíl šířit podložená a ověřená fakta, ani pravdu. Propaganda má za cíl rozdělit společnost, oslabit jí a následně jí ovládnout, nebo jí nenásilnou formou vnutit to, co potřebuje. Je to vlastně taková továrna na souhlas, protože jak všichni dobře víme, v demokratické společnosti vše závisí na souhlasu lidu. A jen s pomocí souhlasu lidu lze provést společenské změny. Propaganda funguje v různých formách, od ovlivňování nás v tom, co budeme kupovat, jak budeme volit, které myšlenky budeme zastávat. Tyto vzkazy jsou všudypřítomné a utvářejí náš způsob vidění světa. Techniky masového přesvědčování mohou vést k dosažení dostatečné míry vlivu ve společnosti.

Obrázek o tom, jak propaganda funguje si můžete udělat po shlédnutí tohoto dokumentu:

 

Ale vraťme se k naší "trojčlence" NATO, EU, neutralita.

Členství ČR v NATO

To, že je členství v NATO jednoznačně bezpečnostním zájmem ČR, o tom nelze v kontextu dnešní situace na Ukrajině pochybovat. Členství v NATO dává ČR garanci kolektivní ochrany, a samozřejmě i naopak, pokud by byl napadený jiný stát Severoatlantické aliance, pak v rámci kolektivní ochrany zase v rámci našich možností pomůžeme my. Úplně jednoduše se to dá vyjádřit větou „Jeden za všechny, všichni za jednoho“.

Členství v NATO je pro ČR bezpečnostní zájem obranný.

Členství ČR v EU

Členství ČR v EU je s ohledem na silně exportně zaměřenou ekonomiku především zájem ekonomický. Přístup na jednotný evropský trh, kde platí téměř volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a ze kterého vyplývá např. Celní unie, či společná obchodní politika. Členství v EU je pro ČR a její ekonomiku jednoznačně výhodné. A samozřejmě i členství v EU přináší povinnosti. Např. ve formě podílu na rozpočtu EU a v některých případech nutné sladění naší legislativy s legislativou evropskou.

Členství v EU je pro ČR bezpečnostní zájem ekonomický.

Neutralita ČR

Neutralita ČR vypadá na první pohled pěkně. Nebudeme ani na straně Západu, ani na straně Východu čili nebudeme členem žádného potencionálně válčícího bloku a v podstatě můžeme jistým způsobem spolupracovat s oběma stranami. Jenže ono to s tou neutralitou není zase tak růžové, jak se může na první pohled zdát. Stačí vzít do úvahy fakt, že znepřátelené strany sice nemohou vpadnout na neutrální území (otázka zní, zdali by to bylo dodrženo), ale že neutrální moc dokonce musí zabránit vojskům znepřátelených stran vstoupit na své území (otázka zní, zdali by to vůbec bylo reálné splnit).

Neutralita zdaleka není jen líbivá fráze, ale je to také o tom, že i neutrální stát by měl mít na obranu své neutrality dostatečně dimenzovanou armádu. To je jedna věc.

Druhá věc je fakt, že neutrální stát není členem žádné vojenské aliance, a tudíž v tomto případě systém kolektivní obrany padá. Neutrální stát si svou neutralitu musí ubránit sám.

Neutralita je pro ČR bezpečnostní riziko, protože padá kolektivní obrana.

Shrnuto a podtrženo

Dlouhodobé zneužívání svobody slova / projevu k rozdělení společnosti a jejímu nasměrování k odchodu z EU z NATO a prosazení neutrality jsou v tomto popsaném kontextu pro ČR jednoznačné bezpečnostní hrozby. Už jen proto, že stát velikosti ČR, který nikam nepatří, není nikým chráněný a s relativně malou armádou se může velmi jednoduše stát obětí čehokoliv a kohokoliv.

Nezaměňujme proto svobodu slova s cílenou propagandou, která společnost rozkližuje a radikalizuje.

- JM -

{jcomments off}