Kapitola 6 Mezi Českou Lípou a Benešovem nad Ploučnicí

Jak už jsme si řekli v minulé kapitole, za Českou Lípou, prakticky až do samotného Děčína, byl tok již dostatečně velké a vydatné řeky využíván především ke spotřebě užitkové vody a k výrobě elektřiny, popř. k dalším činnostem spojených hlavně s provozem fabrik umístěných přímo u řeky. Řeka se zde mění, meandry, tak jak jsme je poznali na horním toku jsou minulostí, větší spád žene vodu rychleji k labskému cíli a na obzoru se objevuje severní okraj Českého Středohoří. Labe je ale ještě daleko a tak se pojďme podívat, kudy se Ploučnice za Českou Lípou vydává a co všechno jí na cestě ještě čeká.

Už před Stružnicí, viz. první obrázek, je první zádržný jez pro malou vodní elektrárnu, v letech 2010–2015 nově rekonstruovanou v areálu bývalého mlýna a pily. Peřeje pod jezem jsou využité jako slalomová dráha, a pak Ploučnice proplyne kolem zahrad do Jezvé a dál do Horní Police.

 V Horní Polici v klidu proteče pod dvěma mosty, jedním novým, který slouží pro provoz po silnici mezi Českou Lípou a Děčínem a hned za ním pod druhým, původním kamenným, který slouží už jen jako pěší zóna. V Horní Polici je překrásný kostel Navštívení Panny Marie, poutní místo, které určitě stojí za zastavení. Už Horní Police byla průmyslově svázaná s Benešovskem (nad Ploučnicí) a to jménem Ernsta Weikerta, který byl jednak podílníkem ve své firmě Assmann & Weikert Ober Politz (Horní Police) založené roku 1927 a zároveň držel podíl v hornopolické továrně na jízdní kola Achilles. A právě firma Ernsta Weikerta Assmann & Weikert z Horní Police, koupila v roce 1938 zkrachovalou přádelnu bavlny děčínského podnikatele Johanna Josefa Münzbergera v Malé Veleni-Jedlce, což je mezi Benešovem nad Ploučnicí a Děčínem. Fabrika tam fungovala až do roku 1944.

Přímo v Žandově je ještě jeden zádržný jez, který pravděpodobně sloužil pro pohon turbíny ve firmě Assmann & Weikert (dnešní areál firem Sauer a Aircompressar). Mezi Horní Policí a Žandovem je další jez, jeden z mnoha, které jsou v této oblasti prakticky u každé obce. Záznam v deníku z roku 2010: „Mezi Žandovem a Starým Šachovem je dnes již zpustlý a zchátralý mlýn, který svému účelu už bohužel neslouží, ale pozůstatky náhonu a vodících lišt stavidel můžeme spatřit ještě dnes. V současnosti je na prodej, ovšem ke svému původnímu účelu již asi sloužit nikdy nebude.“

Aktualizace z roku 2015: „Mezi Žandovem a Starým Šachovem je stále mlýn se zpustlou provozní budovou. Svému původnímu účelu sice již neslouží, a asi už nikdy sloužit nebude, ale areál bývalého mlýna je předělán a zrekonstruován na novou malou vodní elektrárnu, včetně nového přehrazení Ploučnice s rybím průplavem.“ Kdo by to byl řekl... První obnovená malá vodní elektrárna a téměř v zápětí přišly další obnovené zdroje vodní energie.

Jen o malý kousek dál, ve Starém Šachově, dnes již součásti Františkova nad Ploučnicí, je další malá vodní elektrárna, MVE Valkeřická, stojící na Ploučnici již od počátku 20. století. Je plně funkční, a dokonce běhá s původní turbínou. Je to až k neuvěření, kolik síly se skrývá v takové malé řece, jako je Ploučnice. Generátor sviští o sto šest a naši předci, původní obyvatelé těchto končin, asi moc dobře věděli, co dělají. Tato elektrárna sice není klasifikována jako derivační, ale na podobném principu funguje. Hrubé česlice jsou totiž od elektrárny vzdálené zhruba 400-500 m a od nich vede podzemní náhon do elektrárny, umocňující svou délkou konečný spád vodního sloupce na turbínu. Pár metrů za elektrárnou, v areálu bývalých skladů Benaru, je dřevozpracující závod a samozřejmě s dalším ještě v roce 2010 funkčním vodním pohonem (turbínou). Pár desítek metrů pak pokračuje Ploučnice volně až téměř do středu Františkova nad Ploučnicí, poslední obce před Benešovem nad Ploučnicí.

Těsně před centrem Františkova nad Ploučnicí ústí zpět do řeky náhon z dřevozpracujícího závodu ve Starém Šachově (dnešní Františkov nad Ploučnicí) a prakticky po pár metrech je z řeky opět odveden další náhon, řeka zde ve Františkově nad Ploučnicí protéká de facto ve dvou ramenech, průtok umělého kanálu je opět regulován stavidly, a opět k malé vodní elektrárně, tentokrát k MVE Franta, celé nově postavené na základech elektrárny původní, která v těchto místech stála. Každopádně tento systém stavidlo – kanál, popř. jez – stavidla – kanál, nebo jez – kanál se opakuje s železnou pravidelností u každé obce, u každé místní fabriky a zatím to vypadá, že jsou tyto soustavy funkční.

Téměř na konci Františkova nad Ploučnicí míjí řeka Ploučnice zříceninu hradu Ostrý, z jehož vrchu je krásný pohled na Františkovo údolí (Franzenthal), od nějž mimochodem pochází název Františkov nad Ploučnicí, jímž řeka protéká a opět následuje nezbytný jez se stavidlem a vodním náhonem k místní fabrice, bývalé přádelně rodiny Mattauschů, pak do roku 1955 provozovna Benaru, v současnosti výrobna palet, a soudě podle typického zvuku předpokládám, že ani zde nouzi o elektřinu nemají. Jestli i tady je turbína originální nevím, ale vodní kolo zde bylo za turbínu vyměněno roku 1900, takže už více, než 119 let se tady, a nejen v tomto místě, využívá vodní energie. Na cestě ke zřícenině hradu Ostrý je rozcestník, odkud vede ještě jedna cesta na nedalekou vyhlídku, ze které je možné spatřit druhou část údolí Ploučnice, tj. Terezínské a Fridrichovo údolí, rozprostírající se směrem na Benešov nad Ploučnicí, který je odsud už prakticky za kopcem. Řeka slouží pro získávání elektrické energie, nebo třeba jen jako přívodní kanál pro přívod vody k domům, či zahrádkám, nebo pro obojí, jako třeba jez za Františkovem nad Ploučnicí v Terezínském údolí (Therezienthal), se dvěmi opravenými a plně funkčními stavidly, kde se voda přivádí náhonem kolem domků v bývalé dělnické kolonii, pocházejících z let 1868-1869, do další místní fabriky.

Další místní fabrikou není nic jiného, než bývalý Benar 04, sloužící dnes již jen jako sklad, ale kde je původní turbínový vodní pohon zachovaný a dodnes využívaný k výrobě elektrické energie. Bývalý Benar 04 je již prakticky na okraji Benešova nad Ploučnicí, stojí v Bedřichově, ve Fridrichově údolí (Friedrichsthal) které již spadá pod Benešov nad Ploučnicí. V samotném Benešově nad Ploučnicí se Ploučnice opět rozlévá do mělkého a širokého koryta, a protože Benešov nad Ploučnicí byl na přelomu 19 a 20 století součástí Benešovsko – Děčínské průmyslové aglomerace, vykonávala zde Ploučnice spoustu práce.

O tom ale zase v další, poslední sedmé kapitole. Kapitola 7 z Benešova nad Ploučnicí do Labe

Fotogalerie šesté kapitoly