Druhou část letní dovolené jsme věnovali testu delšího přesunu a výdrži nedávno zabudované nové trakční 105 Ah baterie. Druhá část dovolené se odehrála v příjemném prostředí Jižní Moravy u města Mikulova a jeho okolí. Opět jsme využili služeb Bezkempu a zarezervovali si místo na soukromém pozemku, tentokrát bez elektrické přípojky, abychom si otestovali, jak dlouho nová trakční baterie při běžném používání vydrží. Tentokrát jsme kola nevytáhli, zato jsme se docela slušně prošli. Ale pěkně popořadě od začátku.

Cesta na konec světa

Neděle 18. srpna, balíme poslední věci a v pondělí 19. srpna vyrážíme na cestu. Chvíli po odjezdu začalo nemilosrdně pršet, ale i přes to jsme byli šťastní, že odjíždíme. Déšť nás provázel až na Vysočinu, téměř k Havlíčkovu Brodu, kde jsme udělali technickou přestávku na toaletu, občerstvení (o salát jsme se rozdělili s hladovým kombajnistou) a doplnění paliva.

Druhá polovina cesty již byla bez deště, zato se spoustou uzavírek a nejrůznějších dopravních omezení. Ale Morava nás již vítala modrou oblohou a hřejivým Sluncem. Těsně před Znojmem uhýbáme na vedlejší silnici vedoucí do našeho cíle, do Mikulova. A tak, jak rychle jsme byli nadšeni ze Sluníčka, stejnou rychlostí nás na vedlejších silnicích optimismus zase přešel, neb tady to vypadalo spíše jako upravený testovací okruh pro lehké terénní automobily, než jako silnice druhé třídy. Zpomalujeme tedy a stáváme se až do Mikulova obávanou brzdou místního uspěchaného provozu.

V Mikulově nás přivítal majitel pozemku, ukázal nám místo, kam zaparkovat karavan a hned nám každému podal ruku a pivo. :-) Tedy na Jižní Moravě by jeden čekal uvítání spíše s vínem, ale každopádně to bylo super přivítání s překvapením a vstřícný majitel nám ukázal a vysvětlil vše, co bylo potřeba.

Mikulov

Tak... a co s načatým podvečerem. Hurá do nedalekého zatopeného pískovcového lomu, který jsme dostali jako první tip na osvěžení po dlouhé cestě. Koupačka v krásně čisté vodě s drzými rybami, které neustále cosi na chodidlech kontrolovaly přišla velmi vhod, jen naše chodidla nebyla zvyklá na ostré vápencové výstupky a kameny. To byl docela oříšek. Ale nakonec jsme to dali a po vítaném osvěžení vyrazili do města, nedočkaví omrknout toto jihomoravské letovisko. První večer jsme zakončili v předzahrádce na náměstí v luxusním hotelu a dopřáli si skvělou večeři a výborné víno, ovšem také za luxusní peníze. Prostě jsme se rozhodli první den trochu rozšoupnout. Po cestě ke karavánku jsme konstatovali, že jednou za dovču to stojí za to, ale pokračovat tak i nadále by nás totálně zruinovalo. A tak jsme se rádi vrátili k zaběhlému stylu vaření v karavánku. Má to své kouzlo a Jardu to dokonce začalo i bavit..

To, že v tomto kraji je opravdu kam vyrazit, jsme věděli už před odjezdem, ale když to vidíte na vlastní oči... Prostě tenhle kout naší vlasti nemá chybu a i kdyby jste tady byli celý rok, tak to prostě všechno nedáte. První "Mikulovská" procházka byla jen krátká, seznamovací, rozpinkávací po nejužším centru, jen na skok do zámecké zahrady a do okolí náměstí. Po procházce už jen přesun zpět do karavanu a zmoženi únavou si už jen necháme zdát o tom, co bude následovat další den.

Svatý kopeček, Nové Mlýny a opět Mikulov

V úterý přišla na řadu první pěší vycházka. Tedy původně to měla být vycházka, ze které se vyklubala docela slušná tůra. Trasa vedla kolem zatopeného vápencového lomu, přes Svatý kopeček nad Mikulovem, a zpět do Mikulova. Vzdálenost cca 7km, což by bylo v naprosté pohodě, kdyby těch zmíněných 7km nebylo v převýšení nějakých bratru 400m. To už byla docela slušná stoupací a následně po opět ostrých vápencových kamenech klesací tůra. Ale stála za námahu, i když jsme jí šli obráceně, tj. od konce na začátek. Podle toho je také časový sled Křížové cesty, takže kdyby si někdo myslel, že to je špatně, pak vězte, že skutečně je. Jednotlivá zastavení Křížové cesty je nutné prohlédnout od zadu dopředu :-) Ale my vždycky máme nějakou raritu :-)

Tak tedy od zadu:
Nejprve jsme vystoupali nad zatopený vápencový lom, odkud byly překrásné výhledy do okolních vinic, pak ještě trochu výš a jdeme kolem Božího hrobu. Trochu opomenutého a stranou od hlavní kaple stojící na Svatém kopečku, ale kdo zná ví, že Boží hrob ke Křížové cestě patří. Je na samém konci a vede k němu symbolických 33 schodů.

V okolí hlavní kaple na Svatém kopečku je zajímavá kruhová dráha, kterou Jitka probíhá směrem do středu, kde uprostřed položí svůj kamínek, a zpět ven, kde na ní čekám já :-) Ze Svatého kopečku jsou překrásné výhledy na Mikulov, Kozí hrádek a nejbližší okolí. Nahoru to je fuška, ale stojí to za to. A to ještě nevíme, co nás čeká po cestě dolů.

Prudké klesání s ostrými vápencovými kameny je někdy o vyvrknutý kotník a jeden musí dát pozor kam šlape, ale v každé zatáčce, v každém, byť nižším a nižším patře se neustále otevírají nové a nové výhledy na Mikulov s jeho nádherným zámkem.

A co odpolední program? Ten jsme vymysleli téměř okamžitě po návštěvě "Íčka", kde Jitka kupovala zvoneček a samozřejmě se vrátila se spoustou map a prospektů. No a jen jsme uviděli Plavby Pálava, bylo jasno. Odpoledne se jede na parník. Tedy aby bylo jasno - autem do Pasohlávek, z Pasohlávek okružní jízda parníkem a autem zpět z Pasohlávek do Mikulova. O kole nemohlo být, po výšlapu na Svatý kopeček ani řeči.

Do Pasohlávek bereme i plavky, ovšem zbytečně. Voda byla pokryta zelenýni řasami a u břehu se válelo pár leklých ryb. Nic moc. Do toho nejdeme, počkáme raději na parník. Tak jo. Jenže těsně před odjezdem se vyrojila (kde se vzala, tu se vzala) banda Plzeňáků s rezervacemi a na lodi zbylo místo tak na stání. A to ne, to nejde. Počkáme na další jízdu. Zatím si dáme oddech, slabou hoďku vydržíme a pojedeme. Druhý pokus vyšel a na lodi jsme jeli úplně sami. :-D V kempu Merkur, kde měl parník svou pravidelnou zastávku sice nastoupila hromada lidí, ale my už svá místa měli, takže pohoda. A je pravda, že i kapitánka parníku z toho byla úplně vedle, když de facto na konci sezóny vozí ještě pořád tolik pasažérů.

Po projížďce parníkem odjíždíme zpět do Mikulova a ještě týž večer se pouštíme na krátkou procházku po městě "Druhá Mikulovská", abychom po ní úplně grogy, zalehli a přípravy na středeční program nechali až na ranní kávu...

Valtice, Lednice a sochy z písku

Středeční program byl u ranní kávy rozhodnutý téměř hned. Nedalekému velkému lákadlu nejde odolat a tak dopoledne vyrážíme směr Valtice a Lednice. Autem. Počasí se moc nevydařilo a nechtěli jsme riskovat kombinaci kola a deště. Valtický zámek je ještě v rekonstrukci, ale nádvoří zámku a zámecký park je krásné místo pro osvěžující procházku, která se jen stěží vejde do jedné hodiny, zaplacené na parkovišti a tak po hodině a čtvrt odjíždíme do nedaleké Lednice, abychom měli návštěvu obou areálů komplet. A že v Lednici je na co koukat. Takovou krásu jsme snad ještě neviděli. Výhoda byla, že Adélka zůstala v autě, protože už byla hodně unavená. Nechali jsme jí tedy odpočívat a vyrazili na zámek, tentokrát i dovnitř zámku na prohlídku, kterou bychom s pejskem absolvovat nemohli. A vyplatilo se. krása jak zvenčí, tak zevnitř.

Lednický park je tak veliký, že ho za jeden den neprojdete. Toto jsme slýchávali dost často a sami si to na vlastní nohy vyzkoušeli. Je tam tolik různých stezek, mostků, přívozů, povozů a nevím čeho ještě, že za jeden den tohle všechno pěšky prostě absolvovat nelze. Jen cesta k minaretu od lednického zámku zdála se být nekonečnou a to nemluvíme o dalších různých vedlejších cestách a cestičkách.

Prostě suma sumárum to i s Valticemi dalo nějakých pěších 20km. Nohy mě bolí ještě teď, když píši tyto řádky. Ale ta nádhera za trochu únavy stála. Fakt. Po návratu od minaretu ještě výstava soch z písku těsně za parkovištěm. Krásně vyvedené sochy s poselstvím, ke kterému bychom neměli být lhostejní. A pak už jen vítězoslavný návrat do Mikulova, první vlastnoručně udělaná večeře a zasloužený odpočinek :-D

Kozí hrádek a Mikulov

Čtvrtek byl ve znamení rozhodování, jestli na kola alespoň jeden den půjdeme, nebo ne. Kola byla původně v plánu, ale po téměř 20km středeční tůře po Valticích, Lednici a okolí se do šlapek moc nechtělo. A tak nakonec vyhrál Kozí hrádek nad Mikulovem a rozhodnutí pobyt na Jižní Moravě o jeden den zkrátit a o to více si užít zpáteční cestu.

Po Kozím hrádku, kde se platí 25,- Kč / os vstupné, jsme ještě prošli park a okolí mikulovského zámku a pak následoval přesun zpět na základnu ke karavanu. Zabalit věci a připravit se na ranní budíček a odjezd. Naplánovaná zastávka na trase - Svitavy. Ani jeden jsme v tomto městě ještě nikdy nebyli, a já měl v plánu vyzkoušet inzerovaný STPL. O to více jsme se na odjezd těšili.

Ne proto, že by už nebylo v Mikulově a okolí kam jít, to rozhodně ne. Krásných míst tam je spousta, na to by nám nestačil ani měsíc. Ale zjistili jsme, a to byla další letošní zkušenost, že nedokážeme vydržet na jednom místě, byť by bylo sebekrásnější, více než dva, maximálně tři dny. A i to je vlastně podstata karavaningu. Nebýt nikde vázaný a svobodně cestovat se zázemím, které si s sebou na cesty berete...

Cesta zpět a závěr

Cestou zpět byl čas na zhodnocení nejen druhé části, ale celé první letní dovolené s karavanem. Na výjezdu z Mikulova byly na obou stranách rozdílné názory, ale už při průjezdu Brnem jsme byli prakticky na stejné vlně. Karavaning nám dává svobodu, klid a poskytuje útočiště před všedností. Nabízí možnost, jak poznávat kraje, různé kouty a místa, a nebýt závislý na přeplněných kempech, nebo na ubytování, které se musí bukovat, tudíž vás to nutí nějakým způsobem plánovat v delších úsecích a to už není o svobodě, ale o svázanosti s nějakými termíny.

Zastavit kde to jen trochu půjde, v klidu si odpočinout, udělat si kávu, občerstvit se, nebo přespat a ráno v klidu pokračovat. To je karavaning, to je svoboda.