Cestovatelská sezóna sice nikdy nekončí, ale naše vybavení přece jen není na zimní výjezdy přizpůsobené. Ale třeba někdy vyzkoušíme, ne nadarmo se říká, že čert nikdy nespí. Každopádně naše první cestovatelská karavanová sezóna 2019 začala o Velikonocích a skončila v polovině listopadu, kdy jsme dojeli závěrečnou okružní jízdu po Čechách, rozdělenou na několik fází. S první fází v Adršpachu jsme počítali, a tentokrát byla další cesta naplánovaná dopředu, což se ovšem samozřejmě v polovině cesty změnilo. Prostě co se týče trasy, nikdy neplánovat dopředu víc, než na jeden den. Ale hezky popořádku.

Začátek podzimního výjezdu kolem Česka začal stylově v Adršpachu. Poprvé využíváme STPL pro karavany na delší čas. V platebním automatu hradíme parkovné, to lze i platební kartou a za to máme místo na stání jak pro karavan, tak pro automobil a možnost odservisování karavanu. Což znamená možnost doplnit zásoby pitné vody, zbavit se obsahu chemického WC, zbavit se šedé vody a elektrickou přípojku. Jelikož jsme v tuto dobu sice již měli palubní trakční baterii, ale ještě jsme neměli dodělaný solarní systém, s plánovaným interním dobíjecím místem pro mobily, notebook apod., a také proto, že jsme plánovali delší trasu, přišla elektrická přípojka vhod.

Caravanparking Adršpach provozuje stejná firma, jako Caravanparking na Rozkoši a za nás musíme říci, že naprostá spokojenost. Už jen proto, že tohle je jedno z mála míst v celé ČR, kde se v pohodě vejdete s karavanovou soupravou.

Do města, do Teplic nad Metují to je pěšky krásnou pohodlnou procházkou zhruba 20 minut, kde dá buď posedět v dobrých restauracích, nebo můžete navštívit velmi dobrou vinotéku s nejen obrovským výběrem, ale i s doporučeními a dobrými radami od prodávajícího, který svému řemeslu doopravdy rozumí.

A samotné Teplicko - Adršpašské skály? Krásné místo, kde sezóna asi také nikdy nekončí. Bláhově jsme si mysleli, že koncem října už nebude tolik turistů, ale sousedé z Polska nás ujistili, že oni tedy jezdit budou a jak to tak vypadalo, tak asi po celý rok... Jen turistů bylo na náš vkus až přespříliš. Ale to už asi k vyhlášenému místu patří.
Nádherné romantické místo s perfektně udržovanými cestami, schůdnými žebříky, schody a různými prolézačkami. Křišťálově čistá voda v jezeře se skalami na okraji imitovala pocit, jako bychom se ocitli kdesi u Indiánů, na Stříbrném jezeře. A že si tam člověk i pěkně protáhne tělo, jen co je pravda.

V neděli 27 října 2019 opouštíme Adršpach a vyrážíme směr Čáslav. Tentokrát máme za cíl jen prohlídku města a pak dokončit trasu až do Jindřichova Hradce. Ale postupně:

Volíme trasu z Adršpachu, přes Náchod, Hradec králové do Chlumce nad Cidlinou a Čáslavi. Hned v úvodu je potřeba říct, že jsme neměli dálniční známku s tím, že si vždy poradíme po vedlejších cestách. Nedělejte to. Taková cesta je s karavanovou soupravou za trest a když sjedete z "normálních" silnic první a druhé třídy na obecní silnice třetí třídy, už jen trnete hrůzou, ať nepotkáte v protisměru náklaďák, nehledě k situacím, kdy už začínáte pochybovat, jestli za další zatáčkou bude ještě silnice, nebo už jen polní cesta. Ten pocit je k nezaplacení a nás vyškolil tak, že jsme si hned jak to bylo možné pořídili celoroční dálniční známku na rok 2020. Ona romantika je krásná věc, ale odtud potud. A když už ani navigace neví kudy kam, a i když v mapě ta silnice - cesta - něco sice je, ale přes železniční trať a nevíte, jestli tam někde nečíhá třeba nízký most, tak to vás romantika hodně rychle přejde.

Nicméně hurá, Čáslav na dohled a k parkování tentokrát využíváme aplikaci park4night (P4N) a parkujeme na velkém parkovišti u fotbalového stadionu. Chvilka odpočinku a prohlídka města může začít.

Poprvé v Čáslavi a hned na poprvé jsme zde měli smíšené pocity. Centrum města, které jsme prošli, bylo velmi krásné, udržované, v Infocentru na náměstí vynikající interaktivní panel s tipy na výlety po okolí, ale to bylo všechno. Odpočinout u dobré kávy tady opravdu nebylo kde, vyjma jedné jediné, obsazené předzahrádky na náměstí... Trochu zklamání, ale třeba to příště bude lepší. Čas vyhrazený pro Čáslav tedy věnujeme prohlídce okolí centra, opraveným městským hradbám, kostelům a historickým věžím.
Přesto jsme se zdrželi jen krátce a původní plán na přenocování jsme přesunuli z Čáslavi do Jindřichova Hradce.

A opět, jako v té písničce. Cestou - necestou, polem - nepolem... Ne, že by to všude bylo katastrofické, to se zase říci nedá, ale cesta prostě neutíká. Chvíli romantika, za další chvíli nuda a téměř permanentní rychlost 50 km/h, protože jedna vesnice střídá druhou. Ve třetí vesnici se dělá vodovod a kanalizace... Prostě romantika se po dvou hodinách proměnila skoro v ponorku. Ufff... Přežili jsme. Zkušenost druhá, ne vždy je nejkratší trasa tou nejrychlejší. Někdy to jsou takové nervy, které za ušetřených 30 km vůbec nestojí.

V Jindřichově Hradci opět parkujeme pomocí aplikace park4night (P4N) a zde bylo nádherně hned od příjezdu. Podvečerní procházka do centra, zakončená v Klášteře sv. Kateřiny s obrovskými šestidílnými varhany. To byla více než skvělá pozvánka na druhý den.

Pondělní ráno 28. října nezačalo zrovna nejlépe, vytrvalý déšť odložil cestu do centra Jindřichova Hradce skoro až na 10h dopoledne, přesto to opět stálo za to. Jindřichův Hradec je město s neuvěřitelnými historickými hodnotami. Od státního zámku, přes Dům gobelínů, muzeum Jindřichohradecka se síní speciálně věnovanou Emě Destinové a s Krýzovými jesličkami, největšími svého druhu na světe.
Ve státní svátek jsme zastihli i letce, kteří vzdali hold svým předchůdcům u památníku letců a prošli jsme co se dalo. Nicméně, za jeden den to prostě nešlo, takže příští rok se sem vrátíme znovu. Je toho tady tolik, že to určitě vydá na celý další den.

 Poslední místo, které nás čeká než dorazíme domů, jsou Litoměřice. (opět naplánováno těsně před odjezdem). Tohle město  nás prostě bůhví proč láká a přitahuje. A protože nervů už bylo dost, kupujeme jednorázovou měsíční dálniční známku (desetidenní už v říjnu bohužel neseženete) a vyrážíme. Tentokrát můžeme využít i dalnice a všechny zpoplatněné úseky. Což hned u Příbrami, po nájezdu na D4 směr Praha také činíme a po krátké zastávce za Prahou se zrychleně přesunujeme do Litoměřic. Jízdní pohoda o deset levelů jinde, o ušetřeném čase vůbec nemluvě.

Protože v Litoměřicích už víme, kde zaparkovat, nepoužíváme žádnou aplikaci a prostě jedeme na "naše" parkovací místo. Podvečerní a večerní procházka po Litoměřicích, jako zasloužený relax po cestě stála jako vždy za to a jako vždy bylo co objevovat. Město nás svým duchem neuvěřitelně nabilo a dobilo psychické baterie do dalších dnů.

Druhý den ráno po ranní kávě už jen zabalit a plni dojmů z cesty dojet zpět domů do Mimoně.