Ploučnice, kapitola druhá, od Stráže pod Ralskem za Mimoň

 Nejprve malé připomenutí místa, kde jsme v prvním díle naše putování po Ploučnici ukončili, a odkud budeme v tomto druhém díle o řece Ploučnici vycházet na cestu podél řeky, až za Mimoň. Tato minireportáž o vodním díle Horka ve Stráži pod Ralskem, měla být součástí dokumentu o povodních na Ploučnici v roce 2010, který vznikl v roce 2015, k pětiletému „výročí“, dá-li se to tak nazvat, těchto neblahých událostí. Nakonec nebyla do dokumentu zařazena a zůstala takto samostatně.

 Z krásně zrekonstruované hráze vodní nádrže Horka s hezky vyřešeným odtokem směřuje Ploučnice kolem usazovacích nádrží ke svému prvnímu přítoku u Stráže pod Ralskem, Ještědskému potoku. Pořád to sice není nijak velký přítok, nicméně – právě tento potok sehrál při povodních na Ploučnici v roce 2010 velmi významnou, bohužel negativní roli. Ale o tom si povíme v jiném tématu o Ploučnici. Po prokličkování kolem zahrad, náběru dalšího menšího potoka, tentokrát Dubnického, směřuje dál pod silniční křižovatku a na Noviny pod Ralskem. Zde, těsně za Stráží pod Ralskem už je vidět, jak vypadá regulovaný tok řeky.

Co nejméně zátočin a pokud možno co nejpřímější směr, což naprosto ničí přirozený charakter Ploučnice. Řeka spoutaná regulací se mění na strouhu, odtokový kanál, mající v dobách největšího rozmachu těžby uranu jen jediný úkol. Odplavení zbytkových sedimentů z chemické těžby uranu. Regulace řeky však měla, a má dodnes, fatální dopad jednak na průtok vody při každých větších srážkách a s tím související, dnes již zbytečné odvodňování okolní krajiny. Ale nechme nyní problém regulace řeky stranou, k němu se dostaneme v jiné kapitole.

Další tok řeky od Stráže pod Ralskem směr Noviny pod Ralskem protéká oblastí, kde probíhala chemická těžba uranové rudy, proto je sem vstup zakázán. A tak tuto oblast jen projdeme a když se ohlédneme zpět, uvidíme už jen v dáli Hamerský špičák, Podještědí už se nám definitivně ztratilo a prakticky od Stráže pod Ralskem už nás provází nová dominanta tohoto kraje a tou je kopec Ralsko se stejnojmennou zříceninou hradu na svém vrcholu. Dostáváme se z Podještědí do Ralské pahorkatiny, která nás bude provázet až za Českou Lípu.

 Kousek za Stráží pod Ralskem, kdy tok řeky opouští oblast chemické těžby těsně před Ploučnickou průrvou, se Ploučnice na chvíli vrací do svého původního koryta, aby jím mohla tímto úsekem proplout. Opět je zde upravené zregulované koryto, téměř rovné s minimálními odklony, po jehož pravém břehu (z pohledu od Novin pod Ralskem)  jsou vedené součásti chemické těžby prakticky až k těsné blízkosti průrvy u Novin pod Ralskem. Mimochodem, tato část toku Ploučnice byla v původním korytě také bohatě zmeandrovaná, dodnes je možné vidět siluetu původního koryta.

Ploučnická průrva v Novinách pod Ralskem, je tvořená skalním masivem a roklí, kterou voda od nepaměti protékala. V 16. století byl průtok řeky skálou uměle rozšířen a vytesán do skály jako umělý tunel, který měl zadržovat vodu pro tehdejší místní vodní hamr, ze kterého se bohužel nedochovalo vůbec nic. Nic nezbylo ani z mechanické přádelny, která zde údajně měla stát také. Skalní rokle, kterou Ploučnice před hlavním tunelem Ploučnické průrvy protéká má příznačný název Pekelný jícen a dost možná, že právě proto si toto místo vybrali filmaři pro natáčení scén k pohádkám Z pekla štěstí 2 a Princezna a písař. Ale i pro vodáky je Průrva Ploučnice zajímavé a vyhledávané místo. Průrva Ploučnice se dá obejít kolem dokola pěšky, takže můžete vidět jak přítok řeky k ní, tak se podívat ze shora na odtok. Tam ale opravdu pozor, přístup k průrvě není nijak omezen a spadnout dolů není žádné veliké umění. Odtok řeky z tunelu je snad klasická fotografie, prezentována v různých turistických průvodcích.

Po průtoku Ploučnickou průrvou směřuje řeka dál do opět regulovaného koryta do Novin pod Ralskem. Obec v krásném prostředí na úpatí kopců Ralsko a Lipka, využívaná převážně k rekreaci, s překrásnými udržovanými zahradami a domy, krásným kostelíkem a motorestem Zlatá Lípa s neméně krásným stylově zrekonstruovaným prostředím. Za motorestem Ploučnice podtéká místní silnici a pokračuje dál směr Srní potok, což je jen pár domků u lesa mezi Novinami pod Ralskem a Mimoní, katastrálně již pod Mimoň spadajících.

Za Novinami pod Ralskem se regulovaný tok fádně točí v předem naprojektovaných rádiusech a dlouhé nudné rovinky přeruší tu a tam jen v okolí rostoucí stromy, které zde jsou přesně tam, kde mají být, což i to vzbuzuje dojem, jako by na plánech projektantů byly namalovány také a pomalu se blíží k Srnímu potoku. A opět, další úsek toku Ploučnice, který byl v minulosti bohatě zmeandrovaný, dnes je podobný spíše odvodňovacímu kanálu, než řece. Možná, že zatím stále plánovaná revitalizace horního toku Ploučnice bude tím, co zde Ploučnici opět vysvobodí z tenat regulace.

Na přelomu 19 a 20 století a dost možná, že ještě za První republiky, existovalo na Srním potoku výletní místo s přírodním koupalištěm. Toto přírodní koupaliště byla uměle vytvořená laguna, vzniklá přehrazením toku řeky v místech dnešního třetího jezu [1] u Srního potoka, ze které vedl přívodní kanál do mimoňského Horního mlýna, později mimoňské městské elektrárny, a z laguny byla taktéž odváděna voda pro napájení nedalekých mimoňských rybníků. Přehradní soustava byla v roce 1924 právě pro potřeby mimoňské městské elektrárny zrekonstruována a fungovala až do roku 1950, kdy se provoz v mimoňské městské elektrárně zastavil. Pravděpodobně někdy mezi 50–60 lety 20 století, celá tato unikátní soustava vzala za své. Zbyl jen tzv. Třetí jez, který dodnes slouží už jen k zadržení vody pro napájení mimoňských rybníků. V 80 letech 20 století zde byl už jen chovatel s vyhlášeným chovem nutrií, ale dnes už tady po nějaké činnosti není ani památky, a kromě pár domorodců a pár (opravdu pár) víkenďáků a cyklistů, kterým vede kolem domků cyklostezka sem málokdo a málokdy někdo zavítá.

Za Srním potokem je to však už mnohem veselejší. Nejen pro to, že podél řeky vede pohodlná cesta a jeden už se nemusí plácat po louce plné mokré trávy, nebo v bahně vyjetými kolejemi bůh ví od čeho, ale i proto, že zde tok řeky vypadá opravdu hezky a člověk by vůbec nevěřil, že tohle koryto je umělé. Škoda jen, že tento krásný úsek netrvá dlouho a po pár desítkách metrů jsem opět ujištěn, že tudy řeka od přírody opravdu netekla. Opět je vidět onen přímý narovnaný tok řeky a v tomto místě opravdu dlouhý. Odvažuji se tvrdit, že kdyby nebylo poslední a jediné zátočiny, bylo by možné dohlédnout snad až k přítoku řeky do města Mimoně.

Dalším jezem je jez druhý, blíže k městu, a ten už je stejně jako jeho nedaleký následovník kamenný. Za tímto jezem je koryto na mnoha místech poškozené, kde se regulací spoutaná řeka během záplavových let chtěla vymanit ze svých pout. Odvažuji se tvrdit, že tady si řeka za pár let udělá opět koryto svoje. Buď jí sami vrátíme její původní koryto, nebo se do něj, dříve, či později, vrátí sama. Inu – větru a dešti neporučíme a voda se jen tak spoutat nenechá. A kolem jezu prvního, který se svému druhému podobá jako vejce vejci, snad jen s rozdílem ještě většího poškození velkou vodou, kde můžeme vidět obrovské díry vymleté na březích se už pomalu, ale jistě dostáváme před město Mimon, kde se z dosud malé říčky stane řeka, a to díky prvnímu opravdu velkému přítoku, z pohledu Ploučnice většímu, než ona samotná a vypadá to, jako by se Ploučnice vlévala do Panenského potoka, a nikoli obráceně.

Avšak je to tak a po pár desítkách metrů, kdy dorazí do města Mimoň se stéká s Panenským potokem a pokračuje dál už jako opravdová řeka. Pořád sice ještě regulovaným tokem, nicméně hezky upraveným a připraveným i na velkou vodu, která sem v minulosti několikrát přišla. Ona totiž Ploučnice má přece jen jednu zvláštnost, a tou jsou meandry. Na ty nejkrásnější, které tvoří další z nádherných etap toku řeky ještě přijde řeč, ale meandrovat má Ploučnice snahu prakticky od pramene, kde zejména v okolí Chrástenského vrchu tvoří malé meandry zakleslé do údolí kolem kopce a před Hamerským jezerem tvoří meandry volné, což způsobilo vznik oněch již zmíněných bažin a slatin. A v tomto volném meandrování pokračovala ve starém, neregulovaném původním korytě od Stráže pod Ralskem k Novinám pod Ralskem, a za Novinami pod Ralskem k Srnímu potoku a od Srního potoka meandrovala po záplavové louce až za Mimoň, a tímto způsobem pokračuje prakticky až k České Lípě, kde dodnes vytváří při větší vodě záplavy – naštěstí jen v k tomu určených záplavových oblastech u Žíznikova a Vlčího Dolu. Její staré koryto, které kdysi dávno přes Mimoň vedlo bylo tímto jevem postiženo také a město, nebo jeho části proto bývaly často pod vodou. Efekt meandrů, rozlévání vody do okolní krajiny byl v městské zástavbě nevítaný, a proto se tok Ploučnice zreguloval i přes město Mimoň. V tomto případě z důvodů zcela pochopitelných. Zbytky starého koryta už bychom hledali jen velmi těžko, prakticky z něj zbyly jen náznaky a slepé rameno za Mimoní.

V místech, kde řeka opouští město Mimoň je koryto hodně široké a řeka se zde jen velice pomalu vleče. To se ovšem za několik málo metrů změní, když pod posledním železničním mostem ve městě se koryto opět trošku zúží a řeka opět nabere ke sprintu. Je to spíš už taková cílová rovinka, protože regulace zhruba po kilometru skončí a Ploučnice bude znovu volná. A nabranou svobodu oslaví jak jinak než opětným vytvářením bažin, mokřadních luk, slatin a nevím čeho ještě, jen aby se k ní nikdo jen tak nedostal. Řeka se téměř okamžitě ponoří do náletových dřevin a neprostupných křovisek, kde si v klidu začíná vytvářet první slepá ramena. Na meandry přijde řada za nedlouho, jen co se nedaleko za Mimoní u obce Ploužnice, na hranici pozemku bývalého vojenského letiště Hradčany spojí s Ploužnickým potokem. Prakticky od této chvíle začíná vytvářet ony známé volné meandry, které jsou pro vodáky tak atraktivní.

Ale o tom si řekneme zase v dalším, třetím pokračování. Ploučnice, kapitola třetí, meandry.

Fotogalerie druhé kapitoly

 

[1] Třetí jez – „číslování“ jezů před Mimoní je stejné, jak jsme si je jako malí kluci pojmenovali. Třetí jez, nejdále od Mimoně, u Srního potoka, Druhý jez, blíže k Mimoni u mimoňských rybníků, a První jez nejblíže k Mimoni u mimoňských rybníků naproti fotbalovému hřišti, pod sídlištěm Letná.